My Češi chodíme strašně málo do hospody, protože furt na něco šetříme. A nejčastěji šetříme na něco ve slevě a tak většinou sedíme doma a chlastáme z plechovek tu hnědou vodu, co jí v Lídlu říkají "Taky pivo"
Samozřejmě, že u toho máme oblečeny šusťákové gatě od Vietnamců a sandály s bílými ponožkami. Svět nás prostě na rozdíl od Slováků nepokořil, zůstali jsme svoji!
Občas se ale prostě do hospody musí. Za prvé proto, že je třeba probrat současného největšího žijícího Slováka Babiše. Teda největšího z pohledu Čecha samozřejmě. Ale vůbec, znáte nějakého velkého Slováka současnosti????
Ne ne ,Fico to nebude i když je to chlap jak se patří, kdo jiný na týhle planetě unese na zádech Gorilu?
Možná ještě tak Marián Labuda, to je velký Slovák a kulatý. No a druhý důvod proč občas musíme do hospody je hokej. My Češi jsem totiž všichni absolutní odborníci na hokej. Třeba já bych z fleku mohl trénovat nějakou méně hokejově rozvinutou zemi, třeba Ghanu. Sice neumím bruslit, ale co už, zato takticky jsem na tom skvěle.
"Ty vole, viděl jsi jak to Ti Slováci zase mastí ten hokej?" Zeptal se mě kamarád Ivan mezi čtvrtým a pátým půllitrem a třetím a čtvrtým rumem.
"Ivane chceš mi říct, že oni to někdy nemastili? Chceš mi kámo říct, že Slováci umí hrát hokej?"
"Já myslím, že v Trenčíně jo čoveče. Trenčín to je celý slovenský hokej!" Poučil mě Ivan.
"Rozumíš, ale jak oni můžou umět hrát hokej ,když mají každý v sobě minimálně půllitru maďarský krve? Viděl jsi někdy Maďara hrát hokej? Jedině tak čabajkou. Umí vůbec Maďaři bruslit?" Nadnesl jsem choulostivou otázku.
" Ty vole, ale Tvoje stará říkala, že ty taky neumíš bruslit. Nejsi ty teda ty vole vlastně Maďar?" Zahleděl se na mě tázavě Ivan přes půllitr.
"No tak to bych byl mnohem radši teda Slovák než Maďar. Slováci mají aspoň to velký srdce, ne jak mi Češi." Dodal jsem.
"No a to je právě důvod, proč neumí hrát hokej , to jejich srdce. Oni jsou vždycky tak přemotivovaní, tak strašně chtějí vyhrát, že jim to my studení racionální parchanti natřeme. Rozumíš taktika a tak." Uzavřel to Ivan.
A tak jsem šli domů, hvězdy svítily tak jasně, že jsem dostal strach, že si toho někdo v Bruselu všimne a nařídí jim výměnu zdrojů za nějaké úsporné bludičky. My byli příjemně unavení po těch pivech proložených pár rumy Capitán a na světe byl klid a mír. Tichou noc pročíslo jen moje drobné a povzdechnutí a poslední věta:
"A víš co Ivane? Já bych asi radši bral to velký slovenský srdce, než ten blbej hokej. To musí být krásný, když má člověk v hrudi tu obrovskou vášnivou kovadlinu. Rozumíš ten buchar na atomový pohon, co je prostě silnější než rozum. A ty miluješ a nenávidíš a žárlíš a trápíš se celej život na tisíc procent! Ty vole, život prožitý na tisíc procent, to musí být přece strašně krásný."
"Prostě............... Chtěl bych mít srdce, jak slovenský hokejista z Trenčína!"
